O tom, jak začalo hledání identity

Můj dosavadní život by se dal rozdělit na čtyři období. Jugoslávské, které bylo ve znamení šťastného dětství. Žili jsme v Bosně, jezdili k moři do Chorvatska, navštěvovali babičku v Srbsku. Poslouchali jsme Lepu Brenu, dívali se na americké animáky, měli doma všechny spotřebiče od Gorenje a jedli Kinder vajíčka po celých platíčkách. Když mi bylo 7 let, začala válka a my opustili moji rodnou Zenici. Na nějaký čas jsme se usadili v městečku Omiš poblíž Splitu.

Tehdy začalo období chorvatské. Ano, nikoli bosenské, ale chorvatské. Sice jsem si dalších pár let nesl všude s sebou pomyslnou jmenovku „uprchlík z Bosny“, ale to mi nebránilo dělat to, co moji chorvatští spolužáci, tedy chodit na katolickou věrouku, zpívat v kostelním sboru, fandit Chorvatům a podobně. Proč vlastně ne? Mám v sobě přeci i chorvatské kořeny a navíc nikomu nebudu veřejně říkat, že část mé rozsáhlé famílie jsou pravoslavní, ale také muslimové. Příjmení můj původ prozrazovalo, ale málokdo se nad tím pozastavoval. Když jsme po dvou letech vyměnili Omiš za Prahu, tak zde mi už vůbec nic nebránilo v tom, abych se prezentoval jako Chorvat. Přestože jsem občas na základní škole řekl, že jsem z Bosny, tak skoro nikdo nevěděl, co Bosna je, nebo kde leží. K moři se jezdilo do Jugošky a moji spolužáci znali maximálně Chorvatsko, hrát Chorvata byla tedy po všech stránkách jednodušší volba. Toto období pokračovalo řekněmě do nástupu na gymnázium, tedy dalších zhruba sedm let.

To už jsem na otázku „Odkud jsi?“ přestal Čechům odpovídat, že jsem z Chorvatska, ale už jsem stále častěji říkal, že jsem z Bosny. A to nejen protože jsem měl kolem sebe další Bosňáky, kteří by mě beztak prozradili, ale už uběhlo pět let od mírové dohody na Balkáně, Bosna přestala být jen synonyem pro válečný konflikt a já už dávno neměl uprchlický průkaz, ale trvalý pobyt. Avšak na gymnáziu ještě zdaleka nemělo přijít bosenské období. Ostatně proč? Sice jsme do Bosny jednou za rok jezdili „na dovolenou“, ale to bylo tak všechno. Kromě ćevapćićů, baklavy a turbofolkové scény jsem neměl k místní kultuře moc vztah. Pořád zde byla ta poválečná pachuť, pohledy na rozbombardované vesnice a městská sídliště, chudoba kam se podíváš. A jakožto čerstvý puberťák to není zrovna představa, která v tobě probouzí národní hrdost k rodné zemi. Tedy jeden z atributů národní identity.

A tak mým třetím obdobím bylo to české. Stále víc jsem si přál české občanství a český pas. Stále víc jsem toužil po tom, až se zbavím té hnusné „zelené knížečky,“ kterou jsem v patnácti nafasoval a která sloužila jako občanka. Těšil jsem se, až budu mít normální kartičku do peněženky jako všichni. Zelená knížečka se totiž do peněženky rozhodně nevešla a kdybyste viděli ty pohledy, když jsem si chtěl někde dát pivo a zrovna se rozhodli, že mě zkontrolují. „Co to je? Průkaz o povolení k pobytu?“ zírali barmani jak z jara, pokud zrovna taky nebyli z bývalé Jugoslávie. Nemluvě o zážitcích z cizinecké policie, když si chtěl člověk v této „průkazce“ změnit bydliště, o čemž bude řeč někdy v budoucnu. Každopádně má třetí fáze skutečně vygradovala českou občankou i pasem, to už mi bylo skoro třicet.

A paradoxně v této době přišlo konečně období bosenské, nebo spíš celkově balkánské. Taková má vnitřní balkánská renesance, období znovunabytí chutě poznávat svou rodnou vlast (přestože v době narození tou vlastí byla Jugoslávie), dohnat mezery v balkánské literatuře, filmu a historii. Ale také se ptát: proč i víc jak 20 let po válce je Bosna v takovém stavu v jakém je, nebo co by se dalo dělat pro to, aby se tamější situace zlepšila?

No a právě během čtvrtého období se mi stále hůře odpovídá na otázku „Odkud jsi?“ Většinu života jsem strávil v Česku a nezapřu vliv českého prostředí a kultury na mou identitu. Česky píšu a mluvím lépe než bosensky, ale zároveň cítím, že pravým Čechem nikdy ve skutečnosti nebudu. A ani nechci, nemůžu. Doma jsem sice v Praze, ale občas se mě lidé ptají: „Kdy pojedeš domů?“ myšleno kdy pojedu do Bosny. Když se mě v zahraničí ptají „Odkud jsi?“ tak než vysvětlovat, že jsem narozen v Bosně, ještě za časů Jugošky, ale že většinu života žiju v Česku, tak raději volím odpověď: „Z Prahy.“ Prahu totiž zná skoro každý. Jenže ani ta odpověď mě vnitřně neuspokojuje. A můžu odpovídat, že jsem na půl Bosňák a na půl Čech, i když nemám českou krev? Můžu mít dvě národní identity a je možné, aby si obě byly rovny?

A tak začalo jedno hledání či spíše zkoumání identity, nejen národní, ale ve stejném období i profesní, a vznikl text a inscenace Kde identita má? Tento blog je takovým rozšířením, kde se podělím o témata a myšlenky k identitě člověka, ale také o příběh o tom, jak malý Jugoš v dospělosti k českému pasu přišel.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
#kdeidentitama