O hereckých začátcích v dětském pokoji v Jugošce

Za svou dosavadní hereckou kariéru jsem měl příležitost hrát doktora, pacienta, kostelníka, vojáka, číšníka, manažera, recepčního, finančního analytika, drogovýho dealera, balkánskýho týpka nebo francouzskýho svůdníka. Sklony k veřejnému vystupování se projevily už během dětství v Jugošce.

Moje první role před kamerou byla taková velmi volná improvizace. Psal se červenec roku 1991, Jugoslávie pomalu spěla k rozpadu a já slavil narozeniny. Byl jsem oblečen do kostýmu krále, měl jsem korunu i meč, obojí vyrobené z tvrdého papíru. Mými poddanými bylo zhruba dvacet dětí, které na oslavu přišly. Sousedé, spolužáci, bratranci, sestřenky. Už nevím, čí to byl nápad rozdělit je do dvou skupin, každopádně jedna byla královskou armádou a druhá povstalci.

Začínající válka už vstupovala i do dětských her. Všichni si hráli na vojáky, většina otců byla nějakým způsobem v té době v armádě angažovaná, a tak domů chodili v uniformách a my si půjčovali jejich maskáčové čepice. V té době také rodiče a jejich přátele všechny naše oslavy a významné události natáčeli, a tak král za přítomnosti kamery nařídil svému vojsku, aby utnuli hlavy všem povstalcům a zatímco si dospělí o pokoj vedle popíjeli své kávy a piva, v dětském pokoji se strhla bitka. Krvavá naštěstí nebyla, ale slzavá ano. Malí kluci se vrhli na velké holky, zvedaly se sukně, trhala se trička, král na svém piedestalu pokřikoval rozkazy. Pamatuju si, že jsem hlásal nějakou zkomoleninu anglického slova „wonderful“ nebo snad „powerful“ a k tomu jsem přidával rozkaz: „Uřízněte jím hlavy.“ Moje mladší sestra, která hrála princeznu, seděla vedle mě a jakožto správná princezna se na všechny jen usmívala a kynula rukou, nevím, kde to viděla, možná taky na Cartoon Network, kde já jsem slyšel to wonderpowerful.

Jediný dospělák v pokoji byl kameraman, který celou věc točil tak zaujatě, že mu ani nepřišlo na mysl nás od sebe rozdělovat. Po chvilce si však jeden z povstalců povolal posilu v podobě rodičů, kteří všemu udělali přítrž včetně mého hereckého výkonu v roli krutého krále. Už nevím, jaký byl trest, ale i král skončil v slzách, už mimo kameru samozřejmě.

Možná proto jsem pak i v dospívání slýchával, že se herectví věnovat nemám, že je to puberťácký rozmar, ať s tím dám pokoj a že mám studovat něco, co mě dobře uživí, no a tak jsem poslechl. O mnoho let později jsem však vzal věci do svých rukou a poprvé vstoupil na divadelní prkna i před kameru, tentokrát na opravdovém filmovém place, nikoli v dětském pokoji v Jugošce.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
#kdeidentitama