O zákazech vycházení a nouzových stavech

První bombardování našeho města. Pamatuju si znění sirén. Doteď si na tento den vzpomenu každou první středu v měsíci, kdy se rozezní sirény v Praze, eventuelně na ještě jedno bombardování, které jsem zažil v roce 1995 během dovolené v Chorvatsku. Ale teď vám chci vyprávět o jednom letním dopoledni roku 1992, kdy se se všemi sousedy z našeho domu potkáváme ve sklepě.

Už si nevzpomínám, jak dlouho to celé trvalo, jestli jsem měl strach a opravdu si uvědomoval, co se děje. S dětmi jsme seděli na červených plastových židlích, zřejmě šlo o něčí uskladněný zahradní či balkónový nábytek. Ty židle připomínaly velké šachové figurky, pěšáky, neboť byly všechny stejné. Na kulatém stolu stejné barvy a materiálu jsme měli vyskládané dětské karty. Myslím, že jsme hráli magarce, což znamená osel. V podstatě taková variace na černého Petra s tím, že ten, kdo prohrál, se stal oslem a musel na všechny hýkat a říkat, že je osel. Matně si také pamatuju, že v tom sklepě byly hlavně děti a ženy, které si na plynovém vařiči uvařily tureckou kávu. V našem domě bylo asi 20 bytů, téměř všichni jeho obyvatelé jeden druhého znali a dámy se navzájem navštěvovaly, aby společně pily kafe. A nebylo to proto, že novostavba stála v ulici 8. března a holky chtěly držet pospolu, to byly prostě sousedské zvyky na Balkáně. Po nějaké době, zřejmě po pár hodinách se sirény opět rozezněly na znamení konce poplachu. Byli jsme bez elektřiny a výtah nejezdil. Celá skupina matek s dětmi se dala na výstup od suterénu postupně po schodech nahoru, s každým patrem nás bylo míň a míň, až všichni byli zpět ve svých bytech.

Nevím, kde byly všichni muži, ale s otcem se váže další vzpomínka, kterou na toto období mám, a sice na tehdejší zákaz nočního vycházení. Ten byl často doprovázený plošným vypínáním elektřiny, takže se nedalo svítit jinak než svíčkami. Toho osudového večera táta přijel z práce autem domů později a nestihl svého pár měsíců starého Golfa odvézt na hlídané parkoviště. Nechal ho před naším domem, i tak ale uvažoval, že to riskne a auto tam odveze. Já a máma jsme mu to během večeře rozmlouvali, neboť za porušení zákazu hrozilo vězení. Pětiletá sestra zase chtěla jet s ním, nebojácně tvrdila, že ho před policajty kdyžtak ochrání. Nakonec se rozhodlo, že táta, ségra i auto zůstávájí doma.

Svítíme tedy svíčkami a po večeři hrajeme karty. Je u nás naše kamarádka z vedlejšího bytu a hraje s námi. Než na ní přijde v daném kole řada, krátí si chvíli pohybováním svého ukazováčku skrz plamen svíčky sem a tam. Divím se, že ji to nespálí, ale sám to nezkouším. Po kartách navrhuje, že budeme vyvolávat duchy. Naposledy se jí prej podařilo vyvolat ducha samotného Tita, ale asi se zděsil toho, co se s Jugoškou děje a záhy se odebral zpět na onen svět. Komentuje to tím, že je ráda, že omylem nevyvolala třeba Hitlera, ten by se mohl rozhodnout tu zůstat. Zatímco se sestra ptá otce „Kdo byl Hitler?“, máma zhasíná svíčky a posílá sousedku domů, ať si duchy kdyžtak vyvolává tam.

Další den ráno otec schází na parkoviště před domem, ale do práce musí pěšky. Golf už tam nestojí a je bláhové si během válečného stavu pomyslet cokoli jiného, než že ho někdo ukradl. Na toto auto budeme ještě dlouho vzpomínát.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
#kdeidentitama