O prázdných chorvatských plážích v létě 1992

Když jsme se letos v létě krátce po otevření hranic vydali s kamarády do Chorvatska, tušili jsme, že tam moc turistů nebude. Dojeli jsme až na samotný jih k Dubrovníku, kde jsme si mohli vychutnat staré město a jeho hradby téměr sami. Ani na rodinných fotkách z Dubrovníku z konce osmdesátých let nepůsobilo město tak prázdným dojmem jako během letošní pandemie. Hotel, kam jsme jezdili s přáteli a příbuznými před rozpadem Jugošky, byl teď sice zrekonstruovaný, ale zavřený, a na plážích bylo snad i méně lidí než za války.

Nešlo si nevzpomenout právě na léto roku 1992, kdy začaly mé první školní prázdniny a my se vydali do Chorvatska. Ne však našim oblíbeným Golfem, kterýho nám nedávno ukradli, ale autobusem. Navíc jsme tentokrát nejeli na dovolenou. Zenica už přestávala být bezpečná, nedaleké Sarajevo už tou dobou bylo obléhané. Táta, který kvůli armádním povinnostem odjet nemohl, nás vyprovázel na autobusovém nádraží, odkud jsme se měli busem vydat směr Omiš, malé dalmátské městečko vzdálené asi 25 kilometrů jižně od Splitu. Rodiče tam měli své dobré kamarády, kteří tam už pár týdnů byli a pomůžou nám najít ubytování. Bude to naše prozatimní útočiště. Přestupní stanice, než se vydáme za hranice rozpadající se Jugoslávie. Otec slibuje, že se brzo uvidíme a ať si to u moře užíváme.

Cesta utíká pomalu, po padesátem „kdy už tam budem?“ se z vedlejší sedačky ozve paní Ema, mámina bývala kolegyně a jedna z účastnic uprchlického zájezdu do Omiše. Vyzývá mě a sestru k hraní hry: kdo první uvidí moře, zakřičí: „Moře!“ Už si nepamatuju, jestli nám slíbila nějakou výhru, ale matně si vzpomínám, že to jako první zakřičela ona sama.

První noc jsme přespali u přátel, abychom se další den přestěhovali o 500 metrů dál do turistické osady Brzet, kterou tvořilo několik rodinných domů s apartmány, jeden hotel a asi kilometrová oblázková pláž. Téměr liduprázdná. Hotel zavřený, v místních soukromých ubytováních bydleli majetnější uprchlíci, kteří střádali plány a vypisovali žádosti o víza do svých cílových destinací. Jejich místní komunitu ten den rozšířila i naše rodina.

Ze začátku se chodíme koupat a opalovat téměř každý den. Přestože by normálně turistická sezóna vrcholila, osušky a slunečníky by se daly spočítat během minuty. Myslel jsem, že je to hlavně kvůli nasprejovaným nápisům, které hlásaly: „Vy čuňata ze Splitu, koupejte se na svých plážích, který jste si sami posrali.“ Většinou je na pláži stejné osazenstvo. Naše rodina, zatím ochuzená o otce, naši přátelé a další dvě rodiny z Bosny, co bydlí v domě vedlé nás. Dále pár místních dětí, se kterými se brzo skamarádíme, a Dex. Chlap, jakýho jsem předtím viděl jen ve filmech. Vysokej, svalnatej, opálenej, krátké blond vlasy na ježka a Ray Ban brýle. Jako by Arnold Schwarzenegger prošel lisem a přijel na motorce do Chorvatska. Dex ležel vždy na stejném místě. Každé ráno si svou osušku položil na konec dřevěného mola, ze kterého jsme s dětmi chtěli skákat, ale vždy jsme si museli počkat, než Dex nakopne svoji motorku a odjede do pr….

Pár dnů po příjezdu vyrážíme prozkoumat i malebné historické centrum Omiše. Jdou s námi naši sousedé a také paní Ema. Ta má jinak namířeno do Prahy, je totiž z jedné poloviny Češka. V kavárnách to žije o něco víc než na plážích, ulicemi se ozývá smích i radostný křik dětí, kterým rodiče zaplatili jízdu na miniaturních autíčkách na náměstí. Zatímco vycházíme z cukrárny se zmrzlinou, projede kolem veliký náklaďák s vojáky, kteří začnou střílet do vzduchu. V tu chvíli máma popadne mě i sestru tak vehementně, až nám z rukou vypadnou kornouty, a schováváme se za trafikou, jejíž konstrukce se jeví jako nejbezpečnější útočiště. Šedesátiletá Ema je za ní ještě dřív než my, skočila tam tak pohotově, jako by snad v mládí skákala trojskok z místa. Sousedé však pokračují nerušeně v procházce a otáčejí se, aby zjistili, kde jsme se zdrželi. Dozvídáme se, že tohle stříleníčko je přeci „jen“ na oslavu bitvy vyhrané Chorvaty. Většinu místních to nechává v klidu. I my se po chvíli uklidníme a při dalším střílení za pár dnů se jen lekneme, ale už se neschováváme. Paní Ema už neskáče, neboť si při tom prvním skoku zablokovala záda. Mořská voda to však za pár dnů spraví. Slunce a moře je balzám pro duši i tělo.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
#kdeidentitama