O tom, jak jsem hrál Ježíše

Do 2. třídy nastupuju na základní školu v Omiši a rozhodně nemám problém zapadnout. Drtivou většinu třídy tvoří samozřejmě Chorvaté, tedy spíš Dalmatinci, z Bosny jsem já a ještě spolužák Vlado. Já mám však chorvatské křestní jméno, takže jsem krapet oblíbenější než on. Každý den chodíme do školy s o dva roky starší Katarinou, je to dcera našich kamarádů, kteří nás tu na začátku ubytovali. I oni jsou z Bosny, ale Katariny dědeček žije odjakživa v Omiši. Některá rána nás cestou do školy doprovází delfíni. V Chorvatsku, stejně jako v Bosně, se chodí do školy na směny. Jeden týden chodíte dopoledne, další týden odpoledne.

Moje třídní učitelka se jmenuje paní Milošević, tedy jako nastupující srbský prezident, dokonce i já chápu, že to tady musí mít chudinka těžké. První týden školy se mě ptá, zda budu chodit na katolickou věrouku. Aniž by někdo v rodině byl katolík, tak odpovídám, že ano. Chodí na ni všechny dětí kromě Vlada, který je Srb. Máma je z toho trochu překvapená, ale nic nenamítá. Navíc je to celkem sranda, kromě Otčenášů a Zdrávasů inscenujeme scénky z Nového zákona. Roli Ježíše jsem většinou hrál já. Můj herecký talent se prostě nezapřel a po roli tyranského krále jsem dostal možnost rozšířit svůj repertoár i o roli povahově úplně opačnou. Dělal jsem často zázraky, lamál chleba a nechával si omývat nohy spolužačkou Jelenou, který byla taková moje platonická láska. Za půl roku, až budou Velikonoce, dojde i na ukřižování a následné vzkříšení. Škoda, že jsme na hodinách neměli kameramana, který by mé tehdejší herecké výkony natáčel.

Když se o tom, že chodím na věrouku, dozvěděli i naši domácí, kteří nám pronajímali apartmán v přízemí svého rodinného domu, tak mi nabídli, že mě budou brát v neděli s sebou do kostela. Moje mladší sestra samozřejmě chtěla taky, protože to znělo jako velká sranda. Máma opět nic nenamítala, možná, že táta by protestoval, ale ten byl pořád v Bosně, takže nejen, že jsem začal chodit do kostela, já jsem dokonce začal zpívat i v kostelním sboru. Už jen chybělo, aby mě pokřtili. Každopádně zpívání mě bavilo až do chvíle, než mi o rok později u přijímaček na klavír řekli, že nemám hudební sluch. Bylo mi 9 a ještě jsem ani nemutoval. Nicméně jsem na klavír dalších dobrých 20 let raději ani nesáhl a notování příjimačkové písničky „Ptáček na větvičce“ (Ptičica na grani) mi i po těch letech působí přeskakování v hlase.

Po dvou měsících nám paní Milošević oznámila, že odchází do důchodu. Předpokládám, že na důchod odjela raději do Srbska. Dostali jsme novou třídní učitelku, na jejíž příjmení si ale bohužel nepamatuju, asi neměla jmenovce, který by byl prezidentem nějaké ex-Jugoslávské země.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial
#kdeidentitama